......Zdálo se mi, že můj šestiletý syn vyžaduje mou pozornost vždy právě v tu chvíli, kdy mám nejvíce práce. Obvykle jsem mu odpověděl: Teď mám moc práce. Jdi za maminkou. Pokaždé, když jsem ho takhle odbyl, viděl jsem na jeho tváři a v očích zklamání. Uvědomil jsem si, že musím změnit své pořadí hodnot. Rozhodl jsem se, že vždy, když za mnou přijde, odložím všechnu práci a svou pozornost budu věnovat jemu. Moje rozhodnutí bylo zanedlouho vyzkoušeno. Potřeboval jsem natřít plech na střeše načeho dvojposchoďového domu, proto jsem si připravil štětec a barvu a vylezl nahoru. Jen co jsem namočil štětec do barvy, uslyšel jsem zdola dětský hlásek : Tati! Tati! Protože jsem chtěl zůstat věrný svému předsevzetí, bez váhání jsem odložil štětec, zavřel barvu a slezl dolů, abych se svého synka zeptal, co potřebuje. Klekl jsem si k němu na kolena, podíbal se mu do očí a zeptal jsem se : Co pro tebe můžu udělat, můj synáčku? Chlapec se na mne podíval svýma nevinnýma očima a řekl : Tati, kde je maminka? |
Rozhodnutí
19. září 2006 v 21:07 | storiesKomentáře
jj, mne taky...ale ony vsechny ty pribehy z "Pojdme si cist" sou super....
Jo Tery, ten odkaz na můj blog hezky rychle přejmenuj!!!!!!!!Žádnou Klárku tam vidět nechci!!!!!!Dík:)
Tento příběh je hustej.....naučnej i pro zasmátí....každopaádně realistickej.....Víš, co se mi na dětech nejvíc líbí?Že nedokážou být neupřímný....prostě jednaj tak, jak se jim to nejvíc hodí a je to děsně roztomilý....:)))!